Složení: 77 % bavlna, 21 % rayon (viskóza), 2 % metalické vlákno

Gramáž: 328 g/m² námi spočítaná

Velikost: 6

Úvaz: kříž s kapsou uvnitř, back wrap cross carry with a chest belt

Jak to vidí Linda:

Dekka Elementy Luna je v pořadí druhým šátkem, který jsme měly možnost vidět, vyzkoušet a nafotit (tentokrát oficiální promo) ještě před samotným vydáním, za což „Dekkovým“ moc děkujeme, vážíme si toho.

Elementy jistě netřeba představovat, je to krásný jemný vzor poskládaný z loga Dekky. Barva šátku je z jedné strany modrá, pracovně jsme tuto barvu nazvaly „montérkovou“ a přezdívka „montérky“ tomuto šátku asi ještě chvíli zůstane. Méně pejorativně by se dala označit za džínovou a je pravdou, že Luna v kombinaci s džínami je sázka na jistotu. Druhá strana je klouzavá s lehkým třpytem. Není zde zatkaný klasický lurex, ale ta technika je jiná. Protože nejsem tkadlena, nechci se pouštět do žádných spekulací, jen se zmíním, že třpytivé jsou spíše drobné nitky a šátek vůbec, ale opravdu vůbec nekouše. Jde o opravdu zajímavou barevnou kombinaci, která je na jednu stranu velmi všední až skoro nudná, ale které třpytky dodávají punc luxusu. I když o tom ostatní třeba ani nevědí, vy prostě víte, víte, že na sobě máte něco speciálního.

Co se týče vlastností, Luna se trochu vymyká. Dekka se začala pouštět do lehkých experimentů s přízemi a nese to velmi zajímavé ovoce, i když je to samozřejmě vždy trochu risk. Nemusím pravděpodobně opakovat, že šátek je nezvykle dlouhý (ve velikosti 6 bezmála 5 metrů) a příjemně široký (téměř 70 cm). Do ruky ho je dost, ale tak nějak příjemně, i když samozřejmě uzel bude větší, jak jsme u Dekky zvyklí.

Šátek velmi málo – až skoro vůbec nepruží a modrá strana lehce „drhne“. Pro zkušené šátkařky žádná komplikace, dost možná si toho ani nevšimnou. Stříbrná strana v ruce zdánlivě dost klouže, ale v úvazu jsem s tím neměla žádný problém a to jsem záměrně zkoušela vázat jednou i druhou stranou ven.

Pohodlnost a nosnost hodnotím jako spíše nižší, dalo by se říct pro menší děti – to ovšem hlavně v porovnání s ostatními Dekkami, kde jsme zvyklí, že šátky unesou ne jednoho, ale i dva nebo dokonce tři slony.

Já jsem postupem času zjistila, že mi vyhovují pružnější šátky (vlna, tussah aj.) a Luna toto bohužel nesplňuje. Znám ovšem ve svém okolí opravdu zkušené nosnice, které naopak tyto nepružné šátky přímo vyhledávají. Takže si netroufám tvrdit, jak to s tou nosností vlastně je.

Jak vznikl název Luna:
Když jsme dostaly šátek na testování, ještě neměl jméno, a protože jsem tak trochu tušila, že by na to mohla přijít řeč a Dekkovic by se na to mohli zeptat, lámala jsem si hlavu, co vymyslet, aby to šátek dostatečně vystihovalo a přitom drželo nějaký „Dekka styl“. Protože má jemný stříbrný třpyt a tmavě modrou barvu, dostala jsem se od prvotního nástřelu profláknutých „Moon“, „Moonshine“ až k malebnějšímu a jednoduchému „Luna“.   A protože vás toto asi ani neohromilo ani nepobavilo a určitě si říkáte „hmmmm…tak jo no“, přidám podstatně vtipnější historku, ve které hraje roli Lenka.

Název Luna jsem tedy měla již nějakou dobu v hlavě, ale měla jsem tam zároveň „montérky“ a taky „metallica“, což byl pracovní název Luny u Dekkových doma. Tak jsem pořád přemýšlela nad jinou variantou, která by šátek taky hezky vystihovala. V minulosti dostala nejedna Dekka pojmenování po dceři/synovi/jiném rodinném příslušníkovi a Helena mi k šátku úplně neladila,  tak mě napadl Ruda. Rudolf se tedy jmenuje můj otec a ano, velkou část života strávil v montérkách. A navíc je to jméno a ještě na 4 písmena! Geniální!
Přišla za mnou Lenka a tak se jí svěřuji se svým skvělým přelomovým nápadem, ona se zamyslí a povídá: „no to je super! Už mám reklamní slogan! Z jedné strany dělník Ruda, z druhé strany pokladnice císaře Rudolfa!“.
Tak jsme nelenily a zatepla všechno vyklopily Martinovi „Dekka“ Škapovi. No po Messengeru těžko určit jeho míru pobavení, nicméně Luna zůstala Lunou a my si Rudu můžeme napsat maximálně tady na blog :D. No tak třeba Ruda bude někdy příště!

Jak to vidí Lenka: 

Psát recenze na jakoukoliv Dekku se pro nás v poslední době stává čím dál těžším a těžším úkolem. Především je jim povětšinou opravdu jen máloco vytknout a kydat identické kýble identické chvály prostě začne být po čase děsná nuda. A teď si představte, že vás výrobce sám osloví – nejen k otestování šátku. Dokonce nejen k otestování ještě nevydaného šátku. Ale k otestování nevydaného šátku a navíc nafocení promo fotek! Dokážete si pak představit, v jaké prekérní situaci se nachází takoví recenzenti, kteří skáčou metr vysoko nadšením a cítí se tak hluboce poctěni, že hlubší už je snad jen Mariánský příkop? Pro skutečně nezávislý a autocenzurou neposkvrněný blog je takováto pozice mírně řečeno svízelná – ale přestože (a protože) máme Dekkovy s Lindou skutečně rády, nezávislé a neautocenzurované zůsteneme.

Luna mi paní nikdy říkat nebude – zejména tedy proto, že se stejně během 12 minut beznadějně rozprodala. 😀 Ne že by se mi nelíbila! Pracovní název “Montérky” vymyslela Linda (ehm, nepřekvapivě); za sebe musím říct, že k těm opravdickým dělnickým modrákům má Luna vcelku daleko – modrá je tmavší, tlumenější, spíše džínová a evokuje mi spíše než instalatéra Rudu luxusní oblek právníka Rudolfa. Štříbrošedá strana je pro mě ale bůhvíproč ta “rubová”; pokaždé jsem Lunu tak nějak automaticky vázala ven modrou stranou; nikdy jsem na ty lesklé psí kulky nebyla a starému psovi holt nové kulky jen tak nepřičaruješ… Ale jo, Luna je celkově natolik ganz eleganz, že jsem docela vážně přemýšlela nad tím, do kterého divadla bych s ní mohla jít spolu s naším 16měsíčním torpédem oslňovat. Sami na fotkách vidíte, že i s dítětem v šátku to s “trochou” makeupu (a kloboukem – nesmím zapomenout vyzdvihnout ten klobouk!) jde docela dobře, být za elegantní dámu a ne za lesní pannu Marjánu.

Luna ale není úplně to, co si Dekka-milovníci pod názvem “Dekka” představí – není to žádný ňuňu fluffy heboučký mazlíček, který se vám rozpouští pod rukama jak máslo. Je hutnější (ona je Luna ve skutečnosti i o něco hustěji natkaná než Dekky z letní kolekce), méně poddajná a obecně se s ní člověk trochu víc při vázání nadře. Modrá strana je ta méně hladká, neřekla bych tedy přímo hrubá nebo drsná, ale prostě neklouže. Klouzavě naopak na první pohled vypadá strana šedostříbrná, viskózová – ale ono ne. Tato viskóza má pro mě jednu trochu překvapivou a přiznám se, že ne úplně příjemnou vlastnost – při vázání mi pod rukama vrzala (pocit asi jako když vržete zubama :D), ale na druhou stranu zase nějak výrazně neklouzala, jak jsem se u viskózy bála.

V úvazu pak nepřišel ten klasický deččí lehce pruživý obláček na ramenou, což se od Luny podle její konzistence dalo ostatně čekat – ona totiž opravdu proti ostatním Dekkám v úvazu o poznání méně pruží, ale proč ne – někdo má rád holky, jiný zase vdolky a někdo takovéto pevné šátky. Každopádně s 9kilovou Emilkou jsem si ponosila docela příjemně, jen tedy prototypem deččí pohodlnosti pro mě zůstanou jiné starší modely.

Dekkovým ještě jednou moc děkujeme za tuto příležitost a těšíme se na další jejich šátky!  ?

Jak jsme fotily Lunu:

Linda mi pořád říkala: “Až přijde ten správný šátek, to naše první PROMO, tak na to mám v záloze jedno super tajné místo.” Promo přišlo. Ve výsledku jsme jely fotit na nádraží; no jasně, super tajný spot jak z bondovky, tak tam to určitě nikdo nezná…! 😀 Tak prý ještě nepřišel ten správný šátek, no.

Vzhledem k tomu, že jsme obě od přírody mistři okamžiku a hurá akcí, sebraly jsme se jedno odpoledne a zamířily jsme chytat to správné světlo na Svinov. Hurá akce spočívala v tom, že se zrovna velmi vhodně v danou “zlatou hodinku” na Svinově vyloďovala moje maminka, která nám měla nezjištně při focení pomoct. Focení s dětmi, a to zejména relativně čerstvě chodícími dětmi, je někdy totiž velké dobrodružství. Především tam, kde je více méně nezajištěná vodní plocha s množstvím velmi zajímavých vodotrysků, a především v situaci, kdy je ten čerstvý chodec neřízená střela s nukleárním pohonem. Základní úkol “pomocného personálu” – udržet dítě naživu, pokud možno suché a alespoň relativně čisté a zajistit, aby v mezičase nesežralo moc vajglů. No nedá se říct, že by moje maminka byla z těch nejnadšenějších pomocníků, když na nás (resp. na to, než na mě Linda naaplikuje asi tak tunu make-upu) a na dobré světlo čekala už přes hodinu. Světlo tedy přišlo a já jsem se jala vázat. Říkám si, nebudu blbnout s nějakými extra úvazy, uvážu to, co nejlíp umím. Tak jo, batohokapsa, pseudotibeťan a la já, to by mohlo jít. Linda se na mě divně podívá, mamka se na mě divně podívá a praví: “To vypadá, jako bych se to snažila umotat já.” Ach jo. Rychle převazuju a Linda mě zchladí slovy: “Však já tě zepředu stejně fotit nebudu.” Tak proč to hodinové líčení, umělé řasy atd., přemýšlím… OK, fotíme. “A ty boty jako co??” dívá se Linda na moje stylové Five Fingery. Emilka začíná vyskakovat z úvazu, mamka vůbec jako pomocník nefunguje a čte si knížku. Linda běží do auta pro lodičky, které jsme tam zapomněly, zatímco Emilka předvádí ukázkového netopýra. Nazouvám po dvou letech placatochození a několika měsících barefoot chození lodičky s 10centimetrovým podpatkem a ihned umírám. Emilka se snaží hodit klobouk do kašny, zatímco mě Linda usazuje na “patník” posázený holubinci. Usedám na půl zadku mezi holubince a brní mě z toho noha. “Nehýbej se, co se furt hýbeš!” poslouchám pořád dokola. Ale to se hýbe to dítě na zádech, né já!!! Dítě řve, máchá rukama a klátí se ze strany na stranu, úvaz je v (_._), maminka si spokojeně čte knížku a Linda hledá světlo… 😀 “To tričko je jako PUNTÍKOVANÉ?!” ptá se mě vzápětí, co nafotíme první použitelné záběry. Ano, Emilka má na sobě puntíkované bodíčko… Převazuju na břicho, Linda si předem naporučila krásný úvaz, něco na styl Poppinse, tak to uvážu a prý že ne. Prý je to divné. Tak KsK teda. Trapné, no. Pfff, je mi to jedno, dítě nespolupracuje, mamka nespolupracuje, pod kloboukem a v roláku se potím jak dostihový kůň, gatě mi padají (“to jsou těhotenské, ale mají dobrou barvu a jsou jinak hodně slim, to se schová pod tričkem a pod děckem”), make-up se pomalu roztéká, nohy jsou už nejspíš úplně cizí… Bosky přeběhnu celé nádraží až na nástupiště (brrr) a focení pokračuje. “A teď jako jdi na vlak…” “Ale nedívej se při tom na mě!!!” “No tebe bych jako modelku nezaměstnala!” “Prosím vás, kde je tady páté nástupiště?” To se neptala Linda, ale paní s ruským přízvukem (na Svinově není páté nástupiště, takže to bylo hodně těžké vysvětlit). Tak prý že dobrý, vyfoceno, trvalo to asi jenom dvě hodiny (“To je trapně málo!”), jedem domů, uff.

Modelky mají těžký život, no.

A kdo by chtěl Lindu i tak zaměstnat jako fotografku, tak http://www.marlin-photo.cz, ju? 😉