Jako správné uvědomělé matky (skoro)začínajících chodkyň jsme jedno slunečné sobotní dopoledne věnovaly sebevzdělávání a vyrazily do Mateřského centra Krteček v Porubě na setkání bérfúťáků, součástí kterého bylo i povídání s majitely dvou ostravských bosonohých obchodů a také s dětskou fyzioterapeutkou. 

Krteček je jedna z porubských herniček, v níž se pravidelně pořádají besedy a setkání s tématikou týkající se kontaktního rodičovství, vzdělávání dětí nebo podpory zdraví. Hernička je malá (ale milá), pečlivě udržovaná, čisťounká, se spoustou zajímavých hraček (a když mezi ně děti vypustíte, budete mít trochu času na kafe a pozvednutí glykémie a nálady nějakou místní dobrotou). 

Předesílám, že jsem houby odborník na bosoboty, sama žádné nevlastním a běhám světem velmi-neboso-obutá v Salomonech (ó bóže) a podobných křuskách. Ale ve zkratce – aby byl člověk správně obutě bos, měla by být bota dostatečně ohebná, nejlépe aby se dala stočit až do “šneka”, podešev maximálně 5 mm tlustá, aby noha cítila, po čem chodí, a celá bota dostatečně dlouhá, tj. s ideálním nadměrkem, a široká – správné BF boty tedy vypadají trochu jako ploutvičky – žádná zúžená špička (a to ani kulatá), prostě taková, která kopíruje přirozený tvar ťápoty (a ten má samozřejmě každý trochu jiný, takže ne každá bosá bota bude dostatečně bosá pro každého). Snad to píšu správně; jestli ne, tak mě prosím poučte 🙂 Nejlepší informace a rady každopádně získáte ve fejsbukové skupině Barefoot nejen pro děti – ČR/SR. 

______________

Mno, teorii bych měla alespoň částečně zvládnutou, ale v praxi upřímně řečeno vůbec nevím, co bych pro Emilku vybrala – první problém spatřuju už v tom, jak dítěti s nukleárním pohonem vůbec obkreslit nožičku, aby to bylo správně (Linda mi zmiňovala trik s nalepením intimky na plosku a obkreslováním za pochodu; no vyzkouším a uvidím – hlavně jsem teda zvědavá, co všechno se Emilce v průběhu obkreslovacího procesu podaří na vložku nalepit :)). 

Kromě povídání s nejpovolanějšími z povolaných (ehm, spíše překřikování se přes čilý dětský povyk; nu což, nejsme na odborném kongresu, všichni přítomní s tím počítali a nikomu to nevadilo) byla na srazu k vidění a vyzkoušení spousta bot a botiček – Linda nadšeně zkoušela jednu čtyřicítku za druhou a já jsem smutně obula jeden jediný přítomný pár ve své trpasličí velikosti 36 (který mi ale byl hrozně úzký, neboť do šířky na mé lápti příroda naopak vůbec nešetřila). 

A co jsme se nového dozvěděly? Například že do 3 let děti nepotřebují žádné botičky (a vlastně ani ponožtičky a mohou běhat pořád jen bosy – ostatně ony je podle odborníků nepotřebují ani poté, ale rigidní školky vyžadují papučky), což mě uklidnilo, že to můj prvobotičkový problém odsouvá až na podzimní měsíce :)) Nebo že tzv. pevný kotník je hloupost, protože kotník zpevňuje napětí svalů a šlach, které se při chůzi přirozeně zapojují (což mi zase naopak přidělalo vrásky, když jsem si vzpomněla na představu celé mé rodiny o “správném ortopedickém obutí”). 

Tak na příští bérfút sraz snad již všechny čtyři v bosobotkách (Linda jde příkladem a už těsně před srazem si pořídila extrabosé prstoboty)!

PS. Abychom se taky trochu zasmály – Emilku to bérfút povídání asi velmi zajímalo, protože za celé dopoledne za usilovného hopsání na gymbalónu usnula na neuvěřitelných 20 (!) minut; cestou domů (kterou jsme vzaly veeelkou oklikou) za dobrou hodinu a půl ne a ne zabrat – nejspíš vstřebávala dojmy. Doma se nekonalo hají ani v postýlce, ani na balónu, tak jsem to již v nejvyšším zoufalství vzdala, nahodila testovací Moishu, že ji půjdem před předáním nafotit. Asi nemusím zkušeným matkám popisovat, jak focení s umrčeným, k smrti unaveným prďoletem na chrbátě probíhalo… a kdy se Emilka milostivě uráčila usnout? V půl šesté – když jsme v půl šesté a pět minut měly Moishu posílat dál! …ale co udělá správná supermatka v takové situaci? Odváže šátek, nechá spící dítě ležet jak placku na zádech a za lehké pomoci manžela nahodí nosítko! 😀 Za tu půlhodinu následného spánku to stálo… 😉