Jak to vidí Lenka:
V sekci Srazy a výlety našeho blogu se vám s Lindou budeme snažit čas od času představit kromě šátků a nosítek také místa a akce, kam rády s holkami chodíme, nakolik jsou baby-friendly a co nás (a samozřejmě i naše princezny) na nich baví nebo nebaví.
Začneme novou kavárnou Kafé Nejen Pro (děti) v Porubě, na ulici 17. listopadu proti Krevnímu centru FNO. Obě jsme s Lindou Porubačky, a proto je pro nás jednou z hlavních devíz tohoto podniku již jeho poloha (což chápeme, že většina čtenářů asi neocení :D).
Já i Linda jsme mistři hurá akcí. Pro něco se rozhodneme, vyvěsíme na Facebooku událost a pak nikdo nepřijde… takže po zkušenostech jsme jaksi čekaly, že se na avizovném prvním jarním kilometru po Porubě sejdeme my dvě a pak možná ještě jedna až dvě další zbloudilé duše. Porubská nosící podskupina ale těžce překvapila a nakonec nás bylo 10 maminek, 12 dětí, (minimálně) jedno miminko v bříšku a jedna psí slečna.
Nejen Pro se ale ukázalo být spíše Tak Akorát Pro – pro naši skupinku; když jsme se nakonec v lehce redukovaném počtu nahrnuly do herničky spíše skromných rozměrů, již přítomné maminky velmi rychle pochopily, že davu se nesmí odporovat a po dopití kávy vyklidily pozice přesile.
Kavárna má dvě části – přední „dospěláckou“ a zadní, kde je hernička se třemi stolky, kde můžou rodiče sedět přímo s dětmi a mít je pod dohledem – báječně vymyšlený systém, který se málokde vidí! Na první pohled je jasné, že ten, kdo hernu zařizoval, opravdu věděl, co dělá a myslel i na detaily a vyblbnutí prcků prakticky všech věkových kategorií – počínaje uzamykatelnými skříňkami při vstupu, přes opičí dráhu sestávající z jednoduchých schůdků, domečku a skluzavky, po minizáchůdek s miniumyvadélkem pro odplenkovaná prďolata přístupný přímo z herny. Stoly jsou kulaté, dokonce na kulatých nohách, stabilní, sezení je buď na lavici u zdi anebo na vtipných barevných plastových „kostkách“, které obdobně jako stoly postrádají hrany a můžou sloužit i jako další zajímavá a přitom bezpečná hračka. Úplné absenci židlí aplauduju ve stoje! Zase o jednu věc méně, o kterou se dá přerazit.
V herně samotné je spousta hraček, sice většinou spíše vhodných pro předškoláky, ale dobře všichni víme, že nejzajímavější věci pro naše batolata nejsou hračky pro ně určené, ale cokoliv jiného, nového a nejlépe co nejobtížněji dosažitelného (balónkový bazének ale potěšil i ty nejmenší). Prostředí i hračky jsou krásně čisté, záchůdek i s přebalovacím pultem byl také dokonale vycíděný a voňavý (stejně tak i dospělácká toaleta, která je přístupná z přední části kavárny).
Obsluha byla velmi příjemná (pravda nebyla to rychlost blesku, ale to jistě nelze očekávat, když jednu chudinu čísnici najednou přepadne sedm kafechtivých kojících matek s apetitem na sladké), káva dobrá (pro coffee-fašisty i správně servírovaná s panákem vody) a domácí beránek prostě nepřekonatelný!
Na herničce shledávám pouze jediný problém, respektive dva – prostor je poměrně malý a ten, koho napadlo umístit do něj dvě obrovská plastová dětská auta, měl asi zrovna zatmění mysli. Když pominu to, že s nimi nebohá dítka pomalu ani nemají kde jezdit, tak bezpečnost takového silničního provozu není vskutku velká, zvláště pokud jsou mezi dětmi i lezci-nechodci (přiznávám sice, že mezi přítomnými byla celá řada nadšených motoristů, ale vůbec by mi nevadilo, pokud by vozidla byla v blízké budoucnosti odklizena na vrakoviště).
Suma sumárum – Kafé Nejen Pro nás příjemně překvapilo, potěšilo a rády se sem budeme vracet. Více takových dětských kaváren, kde nejsou děti pouze trpěny, ale naopak vítány!
Jak si to užila Linda:
Mohla bych vám popsat, jakou nám to otevřeli pěknou kavárnu s herničkou v té naší městské části. To by vás ovšem určitě nebavilo, proto vám raději popíšu, jaký jsem měla den 😀
Pondělí máme s Lenkou většinou plonkové, pokud teda není zrovna ostravský nosící sraz. Tak jsme uvažovaly, co bychom podnikly. Lenka si vzpomněla, že na 17. listopadu otevřeli novou kavárnu s dětskou herničkou a tak bychom to mohly omrknout.
Protože jsme tuto zkušenost chtěly dopřát i ostatním nosnicím, jako správné akční moderátorky skupiny Nosíme děti v Ostravě Porubě jsme hned vytvořily událost.
Přesto, že mi tekly nervy, když všechny holky označily v události „možná“, sešly jsme se nakonec v hojném počtu. Já jsem tedy samozřejmě dorazila později, hned Vám povím proč.
Na testování (uvažujíc o koupi) mám zrovna úžasné a krásné nosítko Madame Goo Goo, které mi laskavě zapůjčila (prodávající) Zuzka R. Tak jsem si říkala, jaké je to perfektní, že ho hned provětrám na procházce s Helenkou na zádech. Přesto, že „náhozů“ na záda v šátku již jsem absolvovala nespočet, s nosítkem jsem ve fázi „začátečník“. Což mě samozřejmě nemohlo odradit od toho, abych to vyzkoušela zrovna dnes, nacházejíc se v časovém presu kvůli posunu času – dítě kupodivu vstává pořád stejně bez ohledu na to, co říkají hodinky.
A laskavé nosící čtenářky se už smějí, protože následující řádky se jim budou zdát jistě povědomé.
Jako správná zkušená nosnice jsem si zapla nosítko sponou bederáku pod prsama, přehodila dítě přes rameno a začala si oblíkat ramenní popruhy.
Jeden by řekl, že na tom není nic těžkého, ovšem zádová opěrka nosítka se jaksi sekla Helence těsně nad zadečkem a nějak ne a ne se dostat až pod ruce, nejlépe až na ramínka. No nic, zpocená sundávám dítě a vzpomenouc si na video, kde si paní zapínala nosítko vepředu a pak ho zkušeně přesunula i s dítětem na záda, jsem se jala vyzkoušeti tento způsob.
Kupodivu to šlo celkem hladce (podezřele), sice mi dítě spadlo trošku níže, než bych potřebovala, ale budiž. No nic, kontroluju posed dítka v zrcadle a zjistím, že nemá čepici. Samozřejmě, že dítěti v nosítku na zádech čepice bez pomoci třetí osoby nasadit nejde!
Náááá….štvaná sundávám dítě, nasazuju čepici, nahazuju nosítko. Vytahuju svoji skvělou, drahou, Angel Wings softshellovou bundu, předělávám zipy, vééélkým rozmachem a za vydatného řevu dítěte nahazuju bundu. Uf, dítě má hlavu ve správném otvoru bundy, já s úlevným pocitem kontroluju dítě v zrcadle a…..co to dítě udělalo?! Vytáhlo pravou ruku z nosítka i bundy a začalo mávat! MÁVAT! Úplně vyřízená se snažím dítěti narvat ruku zpátky pod bundu i do nosítka. Marně. Ono kdyby to dítě mělo na sobě třeba bundu a rukavice, tak by to třeba bylo bývalo ani tak nevadilo, že jo….Ale dítě bylo oblečeno tak, že prostě bude mít přes sebe nosící bundu!
No nic, vytočená, zpocená, s časovým skluzem asi půl hodiny ze sebe servu nosítko, bundu, dítě, píšu zprávu Lence o zpoždění a vytahuju kočár. Přioblíkám dítě, přehazuju věci, vyhazuju z bundy vsadku. Vycházím! Konečně!
Následuje nudná pasáž, kdy jdu po Hlavní třídě, zdravím se s holkama, všechny bavím historkou o tom, jak jsme se vypravovaly… A pak přichází méně zábavná část, kdy dítě začíná projevovat nespokojenost s tím, že je v kočáře. Přichází na řadu osvědčené křupky, jablko, Lenky křupky, vody, až nespokojenost přechází v hysterický řev a moje odpojení od skupiny.
Tož co teď, s děckem, co asi tak může chtít, že jo. Naštěstí mě ráno osvítilo a řekla jsem si, že bych mohla Lence donést na vyzkoušení Solnce. Vytahuju Solnce, děcko navazuju na bundu a v poklidu jdeme do kavárny, kde počkáme na zbytek skupiny.
Kavárna vypadá na první pohled jako klasická kavárna, průchod do herničky se totiž nachází naprosto oddělen v zadní části, což mi přijde jako super podnikatelský nápad. Vyfasuju kartičku s číslem a zvířátkem, poslechnu si jak to tam chodí a vstupuju do dětské části kavárny. Tam sedí čtyři maminky a sledují čtyři hrající si děti. Zjišťuju, že prostor je docela malý, nemám si kde sednout a že až dorazí holky, nevím, kam se naskládají.
Obsluha se neobjevuje, tak si jdu objednat na bar nějakou větší snídani, protože ráno jsem se nejen nenamalovala, ale ani nenasnídala.
Přichází holky, nějak se naskládají i s dětma na zem a pomalu a velmi nenásilně „vytlačujeme“ cizí maminky z herničky. Prostě to s náma asi vzdaly.
Tak si tak sedíme a kecáme a já zjistím, že mám na ponožce v oblasti paty díru podstatně větší než průměr standardního mexického dolaru. Perfektní. Jsem ráda, že jsem opět zdrojem pobavení pro ostatní. Hlavně, že v těch hadrech mám tisíce, ale na ponožky už nezbylo 😀
Třešničkou na dortu pak bylo, když mě Lenka po odchodu z kavárny upozornila, že mám na zadních kolech kočáru stále ochranné návleky, které používáme, abychom doma neměli špinavou podlahu.
Není nad plodný den! Nošení a dětem zdar!
