Ráda bych popsala, jak se to stalo, že se ze mně stala nosnice a z Helenky nošenka. Vezmu to trochu obšírně a pokusím se vzpomenout na to, jak to přesně bylo. Zjistila jsem totiž, že můj kojící mozek má značně omezenou kapacitu a věci nedávné si až tolik nepamatuje. Doufejme, že tento stav je pouze dočasného rázu.

Když se Helenka narodila, bylo to takové akorátní miminko, 3.380g, 51 cm. Moje ochablé ruce ale měly docela dost velký problém ji nosit, takže jsem se omezovala spíše na to, že jsem s ní seděla a měla ji v náruči, případně na prsu. Ono na ni stejně žádné houpání ani poskakování nefunguje, takže jsem to brzy vzdala a všechny problémy řešila prsem, což vlastně skoro trvá doteď. Helenka má rok 🙂

Nikdy jsem neuvažovala o nošení ani kontaktním rodičovství, malá spala hezky v postýlce, já k ní vstávala a kojila ji v obýváku, docela idylka.

Kdo mě zná ví, že nejsem procházkový, turistický ani jiný typ, který by coural od rána do večera po městě s kočárem. Ze začátku jsem měla velký problém s kojením a tak jsem byla první tři měsíce doma a s kočárem byla vlastně asi dvakrát. Těžko říct, jestli to bylo tím nebo ne, ale Helenka si tak kočár nikdy nezamilovala a když moje panické ataky z toho, že musím jít ven a kde proboha to dítě nakojím a přebalím přešly, tak zase začaly ataky u dítěte, které prostě po půl hodině v kočáru, začalo hystericky ječet. Dočasným řešením byl dudlík, který ale půlhodinový interval odložil tak asi o pět minut, takže nic moc. Procházky tak vypadaly tak, že jsem téměř utíkala od lavičky k lavičce, abych dítěti mohla narvat prso do pusy, až se znova rozeřve. O nějakém spaní v kočáře nemohla být řeč, to se stalo tolikrát, že bych to spočítala na prstech jedné ruky.

A ano, už se k tomu konečně dostaneme, začala jsem uvažovat o nosítku. Když jsem u sebe měla po porodu laktační poradkyni, ukazovala mi nosítko Storchenweige, které mně od nošení spíše odradilo, než navnadilo. Přišlo mi hrozně složité si překřížit ramenní popruhy a zavázat je, což mi dnes přijde velice vtipné, ale tehdy, jako vyděšené prvorodičce v šestinedělí mi to přišlo jako nepřekonatelný problém. Navíc moje jinak celkem klidné dítě chytlo hysterický záchvat, takže nosítko šlo záhy zase dolů. Moc tomu nepomohla ani poznámka LP ve stylu, že dítě se musí odmalinka na nošení zvykat, protože pak už si taky nemusí zvyknout. No….řekněme si, že toto je absolutní nesmysl a dále se k tomu netřeba vyjadřovat.

Takže…já vás upozozorňovala, že to bude dlouhé. Po ne příliš úspěšném kočárkování, zhruba ve 3,5 měsíce věku dítěte jsem si od kamarádky kamarádky půjčila Manducu na vyzkoušení. Zkušení už tuší, že v tomto věku není Manduca žádný ideál a pro většinu nosnic není ideál ve věku žádném. Takže jsem zjistila, že nošení nejspíš ano, ale Manduca určitě ne. Další kamarádka mně odkázala na skupinu Nosíme děti na Facebooku, což bylo super, začala jsem získávat nějaké povědomí o nošení a dočetla se mimojiné, že Babybjörn nosítko tedy určitě ne. Pořád jsem neměla jasno, které nosítko ano a rady zkušených mi nepomohly ani v nejmenším, neboť drtivá většina značek nosítek prostě v kamenných obchodech není.

Po průzkumu terénu jsem tedy předvybrala Kibi. Neboť jeden ze dvou kamenných obchodů v Ostravě, kde se dají nosítka koupit, tedy konkrétně V bavlnce má na výběr z variant: Manduca, Kibi, Storchenweige. Vyzkoušela jsem si opět Storcha, opět absolutní neúspěch, zaujalo mně Kibi, malé se v něm taky líbilo a tak jsem si ho odnesla domů. Zkušení tuší, že Kibi je co se týče nastavování naprosté peklo, zvlášť pro někoho nošením nepolíbeného. Takže nastalo kolečko dotazů, fotek a řešení po internetu, které ve výsledku nebylo v podstatě k ničemu a další dva měsíce jsem téměř nenosila, protože to prostě „nebylo ono“.

Pak malá dostala šestou nemoc, bylo to strašné, já vyděšená a přišlo rozhodnutí, že prostě musím nutně mít šátek nebo se oběsím. Chvíli jsem přemlouvala manžela a nakonec se ke mně dostala Loktu She Bird Garden Apricot Ice Cream, do které jsem se naprosto zamilovala, když jsem je viděla na fotkách Klárky a Terky na Nosíme děti. O tom, že to nebyla nejlepší volba, co se týče aktuálního věku dítěte a nosnosti zase až jindy. Nicméně se jedná o srdcovou záležitost a tenhle kousek nás už neopustí. Kříž s kapsou jsem zvládla kupodivu celkem v pohodě podle You Tube a legendární Vonzino1, malá v mžiku vytuhla a bylo to <3.

Zapálené nošení pak přišlo až když jsem se konečně odvážila jít na ostravský nosící sraz (to měla Helenka zhruba 6 měsíců), pořádaný skupinkou Neseme děti Ostravou na Facebooku, kam zároveň srdečně zvu všechny ostravačky a ty, které nejsou zdejší zase pobízím, aby se nebály a našly si tu svou regionální skupinku, protože je to prostě boží. Našla jsem tam spoustu kamarádek (třeba Lenku :-*) a spřízněných duší a hlavně, začala jsem si to mateřství a mateřskou dovolenou tak nějak více užívat!