Jmenuju se Lenka, je mi něco přes 30 a od května 2017 nosím svou milovanou dceru Emilku (o tom, proč a jak se Emilka začala nosit, si můžete přečíst zde). Než přišla Emilka a nošení, byla jsem lékařkou, která žila svým povoláním a své tělo i duši doslova obětovala práci ve špitále. A jak to tak bývá, člověk míní a dítě mění – medicína (kterou nadále miluju a provozuju) šla na vedlejší kolej a můj život nabral nový, nečekaný a zatím zdaleka nejkrásnější směr.

Jsem ta, co se doma na mateřské tolik “nudila”, že přišla s onou báječnou myšlenkou, abychom si založily blog. Zároveň jsem ta, co nejvíc píše (a taky nejvíc nakecá), celkem dost toho překládá do angličtiny a nejčastěji dělá modelku (protože jsem momentálně jediná, kdo má aspoň trochu spolupracujícího nošence). Miluju šátky (nosítka taky – ale šátky víc) a mám jich doma až nestoudně moc, ale ráda je půjčuju, vyměňuju a zkouším nové a nové… Kolik mi jich rukama za poslední rok prošlo, to už snad ani nespočítám; je to prostě závislost a tak trochu posedlost, přiznávám. Kromě superkomínu šátků a Emilky mám doma i skvělého, hodného, úžasného, taky-nosícího manžela Martina, který nejen že mou zálibu toleruje, on ji i podporuje! Je totiž jedním z těch, kteří nás na blog fotí.

Jinak od malička, vlastně co jsem se naučila chodit a co si pamatuju, tančím. Vystřídala jsem toho spoustu, od klasického baletu po disko, ale stylem mého srdce vždy byla moderna (chcete-li, moderní balet). Jednu dobu jsem i toužila po kariéře profesionální tanečnice, s vysokou školou ale všechny umělecké ambice odvál čas a já jsem na dlouhou dobu na tanec v podstatě zapomněla. Nikdy bych si nemyslela, že to, co mě do tanečních sálů zase vrátí a rozhýbe mé ztuhlé klouby, bude mé dítě a především jeho nošení! Od Emilčiných 4 měsíců tedy i pravidelně “Tančíme v šátku” a od letošního jara dokonce i lekce tancování s miminky sama vedu.

Nošení mi kromě spousty nových podnětů a přátel, díky nimž nesedím doma na zadku, inspirativních setkání a poznatků a kopce zábavy a radosti přineslo i touhu předávat své poznatky a zkušenosti jiným maminkám, protože sama dobře vím, že začátky nejen nošení, ale samotného “bytí maminkou” nemusí být vůbec jednoduché.

Takhle vznikl nejen náš “Hadr” coby blog plný recenzí na šátky a nosítka, ale také iniciativa dělat něco opravdu “naživo”. Není to jen tancování, ale i naše aktivita v ostravské nosící komunitě, kterou se snažíme všemožně podporovat – ať už se jedná o velké nosící srazy či jen pomoc jednotlivým maminkám.

Jmenuji se Linda, mám 30 let a svoji dceru Helenku jsem nosila něco přes rok, momentálně se nám už blíží obávaný „nosící důchod“. Vystudovala jsem obchodní akademii a před narozením Helenky jsem pracovala jako účetní a později jako asistentka a holka pro všechno v pojišťovně. Aby můj bezdětný život nebyl nudný, začali jsme s manželem Martinem fotit, naší specializací jsou svatební a rodinné fotografie.

Dalo by se říci, že jsem spíše nosítková, což je dáno tím, že jsem Helenku začala nosit až kolem 4 měsíců, ale postupem času jsem si našla cestu i k šátkům. Jsem proslulá „frfňa“, takže moc chvalozpěvů ode mně v recenzích nečekejte.

Abych mohla pomáhat s nošením trochu „kvalifikovaněji“, absolvovala jsem v září 2018 kurz pro poradkyně nošení pod vedením úžasné Aničky Pohořálkové. V současné době se tak věnuji i poradenské činnosti. Obě s Lenkou jsme pak adminkami ve FB skupině Nosíme děti v Ostravě-Porubě.

Když jsme se seznámily s Lenkou, ani jedna jsme netušily, že se z nás tak rychle stanou kamarádky a kam se naše společná cesta bude ubírat. Začátkem roku 2018 přišla Lenka s nesmělým nápadem založit blog. Protože mi to přišlo jako dobrý nápad, podpořila jsem jí a řekla něco ve smyslu: „Tak jo, já ti tam občas něco napíšu nebo vyfotím“. No a tak nějak to je :D. Trošku fotím, trošku píšu, komunikuji s výrobci, starám se o Facebook a nově také o celý e-shop. Dalo by se říct, že dělám takový back-office ?. Můj Martin nám pak tyto aktivity zajišťuje po technické stránce – bez něj by blog ani eshop nebyl v takové podobě a kvalitě, jaké je nyní.

Dovolím si takové malé poselství na závěr. Noste, nezáleží na tom v čem, nezáleží na tom, kolik znáte úvazů, a dokonce ani na tom, jak moc jsou perfektní. To nejdůležitějsí je, že jste svému drobečkovi na blízku, všechno ostatní je nepodstatné. A proto berte i tento blog trošku s nadhledem a nehledejte v nošení příliš velké složitosti ?

Jmenuji se Jana, na světě jsem už přes 33 let a má nosící kariéra začala v pravěku – tedy, v nosícím pravěku – v roce 2010. Právě v tomto roce se nám narodila Liduška, dnes už velká slečna, která momentálně chodí do třetí třídy. Mé mateřské začátky byly poněkud krušné, protože Liduška byla hodně uplakané a nespokojené miminko, kočárek byl nepřítelem číslo jedna. Díky sestřenici mého manžela jsem se dostala k šátku a rázem jsem měla spokojené miminko. Ovšem s šátkem jsem se úplně nesžila – nějak mi to motání prostě nešlo a v blízkém okolí nebyl nikdo, kdo by mi pomohl (což je také důvod, proč aktivně pomáhám začínajícím nosičkám 😉 ).

V Liduščiných 5ti měsících jsme přešly na nosítko – ErgoBaby Original a od té doby jsem nosila velmi často, až do princezniných dvou let. Po pauze, kdy jsem se kromě péče o dceru a manžela věnovala především kariéře – jsem vystudovaná učitelka anglického jazyka a základů společenských věd, v posledních letech se věnuji především výuce dospělých – se nám v červnu 2016 narodil Štěpán. Už v těhotenství mi bylo jasné, že ho budu nosit – šátek byl připravený 🙂 ) S nástupem Lidušky do první třídy se ze Štěpána ve třech měsících věku stal výhradní nošenec. Důvody byly z počátku ryze praktické – s kočárkem se do třetího patra školy stoupá poměrně obtížně a ranní špičku v MHD asi nikomu popisovat nemusím …

Později se z nošení stal tak trochu životní styl :). Pár týdnů po narození Štěpána mě jedna z kamarádek pozvala do FB skupiny Nosíme děti, odkud jsem se dozvěděla o existenci naší ostravské nosící skupiny. Zprvu jsem byla spíše pasivním pozorovatelem a čtenářem, ale postupem času jsem se začala aktivně zapojovat. Mým hnacím motorem bylo testování šátků a nosítek, což se později stalo také mou „pracovní“ náplní jako správce skupiny Neseme děti Ostravou. Za rok jsme se Štěpánem stihli vyzkoušet desítky šátků a nosítek, ke kterým bychom se jinak určitě neměli možnost dostat. Právě ve skupině jsem se seznámila s Lenkou a s Lindou, které mě přizvaly ke spolupráci na blogu jako překladatelku a občasnou pisatelku recenzí.