Kdy jindy testovat onbuhima, tedy nosítka bez bederního pásu, než v těhotenství? V posledních měsících jsem se do toho pustila s velkou vervou – to, co mi vnuklo tento nápad, bylo pořízení našeho vlastního, úžasného, krásného, vymazleného a doposud zcela nepřekonatelného onbuhima Mirkine. O něm už jste si na tomto blogu mohli počíst z jara, nicméně cítím, že tento etalon onbuhimové dokonalosti si zaslouží daleko rozsáhlejší a podrobnější recenzi, než kterou jsem sepsala v tom březnu.

Než se pustím do recenzování, dovolte mi trochu onbuhimové historie. Proč má vlastně toto veskrze jednoduché nosítko, často zvané jen „onbu“, tak krkolomné a velmi často až ad absurdum komolené jméno? Asi tušíte, že to bude hodně cizokrajný název – konkrétně japonský. „Onbu“ znamená „nosit na zádech“ a „himo“ je v překladu „popruh“ – historicky, již někdy v 18. století (ale pravděpodobně i dřív), totiž Japonci nosili děti na zádech pod kimonem jen tak na těle a jejich polohu jistili popruhy vedenými přes kimono. Moderní onbuhima se zádovým panelem (tak, jak je známe dnes) se objevila až v 60. letech 20. století.

Možná ještě někomu dlužím bližší vysvětlení, k čemu vlastně onbuhimo slouží – na co je vlastně takové nosítko bez bederáku dobré? Jednak pro lidi, kterým z nějakého důvodu vadí bederák. Sama jsem si to vyzkoušela minulou zimu, kdy jsem byla po laparoskopické operaci a poměrně dlouho po ní jsem nesnesla cokoliv přes břicho; onbuhimo mi tehdy přišlo velmi vhod. Pak je tu další velmi početná skupina maminek, které onbuhimo z pochopitelných důvodů preferují v těhotenství – přiznám se, že stále zvládám poměrně dlouho nosit Emilku i v běžném nosítku s bederákem (samozřejmě na zádech) a onbu je pro mě spíše jen skladnější volba, než že by mi ten bederák teď tak zásadně vadil – ale spousta těhotných prostě cokoliv na břiše jednoduše nesnese. A pak je tu třetí důvod, proč takové onbuhimo pro nošení odrostlejšího chodce pořídit – pro potřeby tandemu (což bylo primárně to, co vedlo mě osobně k pořízení vlastního onbu).

Ještě drobná poznámka – proč se vlastně onbuhimo obecně doporučuje pro „nošení odrostlejších, nejlépe již chodících dětí, a to primárně na zádech“? Ono je to zase jenom doporučení… V onbu se pochopitelně dají nosit i nechodci a dá se v něm nosit i na břiše (a znám i takové, kteří takto spokojeně nosí a třeba v létě to tak i preferují, že kolem sebe nemají „nic navíc“), ale obecně – proč bych si na nechodce pro nošení vepředu brala nosítko bez bederního pásu? Jednak se dítě, které ještě nechodí/nestojí a většinou ani moc nespolupracuje, do onbu hůře nahazuje (viz video níže – spolupráce dítěte se více než hodí) a jednak tu absenci bederáku prostě na pohodlnosti dříve či později při nošení poznáte, a to i s nošenci pod 10 kg. Takže proto to obecné doporučení onbu pro odrostlé chodce.

Jak jsem předeslala, své Mirkine budu brát jako jakýsi onbu-etalon a v tomto článku s ním budu všechna ostatní nosítka srovnávat – a hodlám to dělat i do budoucna, takže tato srovnávací recenze bude postupně bobtnat. Aktuálně vám můžu nabídnout srovnání celkem 9 onbuhim – ten „výběr“ se možná může zdát trochu divoký a některá nosítka opravdu hraničí s exotikou, ale prostě to bylo zrovna to, co jsem měla po ruce anebo se mi podařilo narychlo před porodem splašit k výpůjčce (je to slovenské Mirkine a Zumbucca, turecké Neko, mexické Indajani a česká Andala, Lesia, Pepe Porter, Maggion a onbu šité Hankou Chvojkovou). Mirkine, Zumbucca i Andala už tu v minulosti byly, ale přesnější popis a jejich srovnání vám dlužím, a proto jsem je ráda otestovala znovu, s větším a starším dítětem. Kromě toho zde na blogu najdete recenze i na onbuhimo Moyo, Rebela, Soul a Kol Kol (a v archivu mám ještě fotky a poznámky k onbu od VeKy, DidyGo, Donkey a Lenny Lamb), ke kterým bych se moc ráda postupem času také vrátila, podrobně nafotila a srovnala s ostatními.

Nahazování od onbuhima (Zumbucca onbuhimo): 

1. příprava nosítka – zkrátím na maximum horní popruhy, dolní musím nechat trochu povolené, abych mohla následně ramenními popruhy pohodlně provléct ruce

2. navleču nosítko na dítě (ano, spolupracující nošenec se v tomto případě velmi hodí), podobně jako při nahazování na záda do šátku „na Supermana“ zkřížím ruce a vezmu nošence v podpaží spolu s ramenními popruhy

3. po nahození na záda je třeba dobře zakapsovat, aby nošenec nevisel v nosítku za kolínka – dobrý pomocník pro kontrolu zakapsování je šňůrka na stažení sedu, která by měla být cca uprostřed zadečku nošence

4. zapnu hrudní sponu a dotáhnu ramenní popruhy (čím více je zkrátím, tím bude ve výsledku nošenec v nosítku výše)

Mirkine onbuhimo vel. 3

Mirkine mě při testování koncem zimy opravdu nadchlo a nemohla jsem jinak, než si nechat ušít vlastní. Předcházel tomu poměrně dlouhý a bolestný proces výběru toho pravého šátku, který na něj nechat zavraždit, až padla volba na nádhernou geometrickou růžovku Marisso Atomic Cristal. Pravděpodobně víte, že jsem velký milovník šátků a nechat tento úžasný jemňoučký kousek rozstříhat vyžadovalo trochu sebezapření  – rozhodnutí mi ale zjednodušil fakt, že to byla krátká 4, se kterou jsem v těhotenství nebyla schopná uvázat v podstatě nic nositelného a pohodlného.

S tím, že se jednalo o kraťas, nakonec souviselo i to, že jsem si před ušitím nosítka tak trochu vymýšlela, aby mi nějaký použitelný kus šátku ještě zbyl (co z něj bude, to je zatím tajemství 😉 ). Na tomto místě musím vyzdvihnout úžasnou komunikaci se skvělou Mirkou – opravdu pro vaši spokojenost udělá první poslední! Poměrně dlouho jsme spolu řešily, čím zádový panel podšít (spíš jsem si tedy vymýšlela já, ach běda mi!), a nakonec jsme došly přes několik variant zpět k variantě A, tedy použití pevného šedého plátna. Od ušití podšitého nosítka (tedy necelošátkového) mě spousta lidí zrazovala, ale musím říct, že Mirka dobře ví, co dělá, a že na následné funkci a přizpůsobivosti zádového panelu se použití plátna neprojevilo ani v nejmenším. Jednou z hlavních deviz tohoto nosítka je totiž tvarovaná kapsa, kterou se může pochlubit málokteré jiné onbuhimo, a zároveň plátno, ve srovnání s běžně používanou jednobarevnou šátkovinou, lépe drží ve švech – což je při nošení těžkých dětí, na než je toto nosítko primárně určeno, pochopitelně velká výhoda. A vidíte ty krásně ladící šedé popruhy, vidíte je? Tolik krásy najednou, co? 😀

Pro 3letou Emilku jsem zvolila velikost 3, tedy největší, co má Mirka v nabídce – je doporučena pro děti od 3 do 5 let, ale vůbec bych se v něm nebála nosit ani mladší děti. Emilka je na svůj věk poměrně drobná, aktuálně ve 3 letech a 3 měsících měří cca 92 cm a už v zimě, jak můžete vidět v předchozí recenzi, kdy měřila ještě o pár centimetříků méně, již byla trojka velmi dobře nositelná. Osobně bych tedy neváhala s pořízením největší velikosti již pro děti kolem těch 90 cm (což mají často i běžní dvouleťáci), a to i když by nám podle všeho ještě dlouho stačila dvojka (oficiálně doporučená do 3,5 let).

Sed se nastavuje pomocí šňůrky – maximální rozměr je skutečně batolecí (až super-batolecí), a to celých 59 cm, minimum je prakticky novorozeneckých 23 cm, ale to předpokládám, že nikdo v takovémto nosítku využívat nebude. Možnost vertikálního nastavení je u Mirkine volitelná (žádné/šňůrky/popruhy); já jsem zvolila nastavení pomocí skrytých popruhů – rozsah zkrácení je velmi špatně změřitelný; maximální vertikální rozměr zádového panelu je závratných 63 cm, z čehož 18 cm tvoří hluboká tvarovaná kapsa – to je skutečně něco, co vám velmi, ale velmi zjednoduší život při nahazování do onbu, kdy je zakapsování nošence naprosto zásadní – když se vám nepodaří dobře zakapsovat, nošenec bude v onbuhimu viset za kolínka. Jak vidíte na fotkách, Emilka sedí v hlubokánské kapse, pod kolínky má tak akorát široké i dlouhé dvojitě prošité polstrování – na nepohodlí si nestěžovala ani teď v létě, s holýma nohama, kdy mi jinak při nošení často hlásí, že ji něco tlačí pod kolínky.

To, co ale dělá Mirkine naprosto top onbuhimem z hlediska pohodlnosti pro nosiče, jsou ramenní popruhy. Jak můžete vidět, jsou banánově tvarované, široké (celých 10 cm) a jejich polstrovaná část měří 32 cm, což je ideální pro dostatečné zkrácení (tak, aby byl nošenec na zádech pěkně vysoko), ale zároveň to není na úkor pohodlí. Zároveň je polstrování hodně štědré (z mnou testovaných onbuhim určitě jedno z nejtlustších a zároveň nejlépe držící svůj tvar). A musím se zas a znova rozepisovat o hrudní sponě na kolejničkách? Asi musím, protože tohle je tak geniální věc, že si zaslouží opěvování na každém nosítku, na kterém se objeví. Zejména při nošení na zádech a zejména v onbuhimu, kdy celou váhu nošence nesou ramenní popruhy, je dosti zásadní, aby uchycení spony co nejméně deformovalo polstrování ramenních popruhů a tudíž netlačilo. To se mi bohužel u klasického uchycení „popruh přes popruh“ stává velmi často (u klasických nosítek to ještě většinou jde přežít, ale u onbuhima to pocítím více či méně vždycky), ale pokud je hrudní spona na kolejničce, z logiky věci nemá jak polstrování deformovat a tudíž netlačí.

Srovnání tloušťky polstrování ramenních popruhů: zleva Mirkine, Neko Toddler, Andala, Indajani. 

Další naprosto geniální věc, kterou jsem nezaznamenala na žádném jiném onbu, je uchycení dolní spony na zádovém panelu, přičemž se dotahuje směrem DOPŘEDU (s nahozeným nošencem je to úplně jiný level, než když taháte dozadu a dolů!). Navíc, na první pohled se může zdát, že je přetočená – NENÍ! Opět jediné onbu, na kterého to tak je! U všech ostatních, u nichž je tato spona v nenahozeném stavu „správně“, naopak dojde při nošení k přetočení popruhu, což může být nepohodlné a tlačit (viz foto níže, přetočení vidíte u jinak skvělého onbu od Zumbuccy). Dotahování horní spony na ramenních popruzích směrem nahoru (resp. dopředu) by dle mého názoru minimálně na onbuhimech mělo být samozřejmostí, podobně jako očko na tomto popruhu.

Uchycení dolní části ramenního popruhu u většiny onbuhim – po nahození nošence se takto přetočí (zde Zumbucca). U Mirkine na první pohled „opačně“ umístěná spona ve výsledku zajistí, že se popruh nepřetočí. 

Kapucka je na Mirkine odepínací; já jsem zvolila klasickou plochou (můžete zvolit i ušatou „mikinovou“, ale ta mě na dříve testovaném nosítko úplně do estetické extáze nepřiváděla). Uchycuje se pomocí gumiček s olivkou na decentní knoflíček; snad jediná drobnost, co bych tomuto onbu vytkla, je poněkud složitější manipulace s kapuckou, která se na zádech loví poněkud nesnadno – každopádně i toto je o cviku; když mi Emilka v nosítku usnula, s trochou snahy jsem ji vylovila a zapnula, i když to nebylo pravda úplně nejjednodušší.

Na závěr jedna poměrně zásadní věc – a co skladnost? U Mirkine je to takový zlatý střed – pro porovnávání skladnosti a smotatelnosti onbuhim jsem zvolila jako „defaultní“ stav tento „raneček“ (jak se k němu dopracovat, to se dočtete v článku o skládání nosítek) – u Mirkine je to ca 19×24 cm. Jak říkám, zlatý střed, ale za těch pár centimetrů to pohodlí prostě stojí!

No, co vám mám povídat? Mirkine je prostě top všech topů mezi onbuhimy a nezbývá mi než doufat, že Mirka jednoho dne začne šít i klasická nosítka, protože si dokážu představit, že by to byla naprostá bomba!

Neko Slings Toddler onbuhimo

Ano, naši oblíbenci Neko Slings z Turecka šijí i onbuhima! Nenechte se zmást přívlastkem “toddler” – je to totiž jediná velikost, kterou tento výrobce nabízí. No, jak vidíte, úplně supertoddler, ve kterém své dítě odnesete až do první třídy, to určitě není; Emilce měřící cca 92 cm už nosítko bylo v sedu tak tak. Maximální rozměr nosítka v sedu je 45 cm, minimální (pravděpodobně, podobně jako u Mirkine, prakticky nevyužitelných) 22 cm, přičemž jeho stahování je ve srovnání s ostatními onbuhimy velmi zajímavě řešeno – stahuje se popruhy s plastovými cvočky. Emilce jsem sed stahovat nemusela, ale některé testující z naší regioskupiny, které v Neku nosily menší nošence, si stěžovaly, že se cvočky při kapsování rozepínají (čemuž věřím, nedrží zrovna nejpevněji). Vertikálně se zádový panel stahuje na velmi decentní šňůrky s olivkami. Podsazení i zakapsování je i u tohoto “tak tak” nosítka velmi dobré. Kapsa, tedy vzdálenost od stahování sedu a dolním okrajem zádového panelu, má v porovnání s 18cm kapsou u Mirkine “pouhých” 10 cm, což ale stále považuju za ideálně kapsovatelný rozměr. Samotné zakapsování šlo podstatně hůře než u Mirkine, vzhledem k tomu, že nosítko nedisponuje jakýmkoliv tvarováním zmíněné kapsy. Polstrování pod kolínky je u Neka bohužel jedno z nejstřídmější, co jsem měla možnost vidět a citlivější nošence může okraj zádového panelu pod kolínky tlačit. 

Ramenní popruhy jsou banánově tvarované, jejich polstrování je příjemně široké (9 cm) a překvapivě dlouhé, celých 38 cm. Nicméně i přesto se dá dítě dostat na záda poměrně pěkně vysoko, díky umístění začátku popruhů dosti vysoko proti kapse. Tloušťka polstrování je také poměrně štědrá a co do komfortu nošení v tomto ohledu hodnotím Neko jako jedno z nejpohodlnějších. Bohužel je zde opět hrudní spona přichycená “popruh přes popruh”, byť nedochází k tak výrazné deformaci polstrování díky použití spony, po které se onen “popruh na popruhu” posouvá. Zároveň mě příliš nepotěšil směr dotahování horní spony směrem dolů (a dozadu).

Dolní část popruhů je přichycena “konvenčně” se sponou na popruhu, tím pádem se popruh při nošení přetáčí. Kapucka není odepínací a přichycuje se na háčky gumičkami s olivkou – a podobně jako u Mirkine jsme měla trochu problém ji samostatně na těch zádech nahrabošit. Co se týče skladnosti, “raneček” měří cca 19×22 cm, tedy jen o malinko méně než celkově podstatně větší Mirkine.

Co musím tomuto onbuhimu přičíst k dobru, je určitě vzhled – šátek je překrásný a luxusně elegantní (při bližším pohledu zjistíte, že obsahuje vlákna lurexu), bohužel ale také hodně náchylný na vytahování nitek – nosítko, a tím méně onbuhimo, které musí být v zápřahu v terénu, bych si z něj osobně nevybrala.

Tak či onak, byť to není můj osobní favorit, je to pěkně zpracované, kvalitní a pohodlné onbuhimo, ve kterém se dá nošenec dostat velmi slušně vysoko, a pro rodiče menších dětí cca do těch 90 cm může být skvělou volbou.

Zumbucca onbuhimo

Slovenská Zumbucca je další náš oblíbený výrobce, který šije nejen skvělá klasická nosítka – že šije i výborná onbuhima, to dobře víme; ostatně recenze už na našem blogu nějakou dobu visí. Než jsem objevila kouzlo Mirkine, byla Zumbucca dlouho č. 1 v mém pomyslném žebříčku konstrukce, zpracování i pohodlnosti mezi onbuhimy. 

Zumbucca sice na svých stránkách nabízí oficiálně jen jednu (tuto) velikost onbuhima, ale vím, že se Zuzkou je možno se dohodnout i na ušití XL verze – tato by mohla stačit mým “baj oko” odhadem cca do 2,5-3 let a velikosti 98, ale často přece v onbu potřebujeme poponést i větší nošence. V sedu jsem naměřila rozmezí 20-42 cm, ale vzhledem k tomu, že Zumbucca má jako jedna z mála tvarovanou kapsu (ano, v tomto není Mirkine zas až takový unikát), tak je reálný maximální rozměr jistě podstatně větší. Emilce bylo onbu bez stahování akorát a pravděpodobně by ještě měla nějaký prostor k růstu – určitě více než Neka, které vážně bylo ťip ťop, ne-li už spíše malé, přičemž jsem u něj v sedu naměřila o 3 cm více. Proto odhaduju “reálný” rozměr sedu u Zumbuccy na číslo kolem 48 cm, možná i k 50. Vertikálně jsou rozměry zádového panelu v rozmezí 31-52 cm, přičemž kapsa měří přiměřených 10 cm. A ani na onbu nechybí klasická zumbuččí plastová poutka na koncích popruhů, která mám na nosítkách obecně moc ráda.

Přítomnost tvarované kapsy navíc velmi usnadňuje nahazování a kapsování – že to jde opravdu skoro samo, to můžete vidět ve výše přiloženém videu. 🙂

Ramenní popruhy jsou, narozdíl o dvou nosítek zmiňovaných výše, rovné, ale polstrování je štědré (na pohled i o malinko tlustší než u Mirkine, ale zase na pohmat o něco měkčí), poměrně dost dlouhé – 37 cm (ale opět jako u Neka, vzhledem k místu připojení popruhů a tvaru kapsy není problém dostat nošence slušně vysoko), s řekněme průměrnými 8 cm na šířku. Nechybí dotahování horního popruhu směrem nahoru a dopředu.

Kapucka je sundávací, což je u onbuhim spíše výjimka – ale i kdyby byla napevno, u tohoto typu nosítek mi to nevadí – v absolutní většině případů se v onbu nosí v létě a když v zimě, tak na oblečení, tzn. je to jediná kapucka, kterou můžete v případě, že nošenec usne, použít (ne tak u klasických nosítek pod bundou, kde máte nejlépe kapuci na mikině/bundě nošence, kapuci na nosicí mikině, kapuci na nosicí bundě a pak ještě tu poslední – zbytečnou – kapuci na nosítku). Jen mě trochu zklamalo, že zrovna na kapucce je šátek z rubu – takhle to mám sice i na Mirkine, ale šedou stranu Marissa nepovažuju za jednoznačný rub, ale prostě za jeho druhou stranu, kdežto na tomto Natibaby (snad nekecám a je to fakt Natibaby) na Zumbucce tu “rubovost” poznáte na první pohled. Co mě naopak potěšilo, jsou dlouhá poutka z šátkoviny, která velmi usnadňují manipulaci s ní a její nahazování při nošení na zádech.

Stran skladnosti, docela mě překvapil rozměr “ranečku”, a to 23×26 cm, tedy jeden z těch větších.

Zumbuččí onbu mě opět nezklamalo – stále se drží v mé top trojce nejlepších onbuhim, která ráda doporučuju! V podstatě to jediné, co mi na něm chybí, je hrudní spona na kolejničkách a připojení dolní spony na ramenních popruzích “naopak” a la Mirkine, jinak stran pohodlnosti a celkové kvality na Mirku Zumbucca jistě dotahuje.

Andala onbuhimo

V této Andale toho mám vedle Mirkine odnošeno zdaleka nejvíc – byla to právě ona, v níž jsem nosila Emilku po operaci žlučníku, díky naší úžasné Janě, která mi ji tehdy nezjištně zapůjčila k neomezenému využití (fotografický důkaz místo slibů níže 😉 ). Ale ani tehdy to nebylo mé první setkání s onbuhimem od tohoto výrobce – prastarou recenzi si můžete přečíst zde. 

Jak můžete vidět na fotkách s odstupem cca rok a půl, Andala Emilce v jejích cca 20 měsících seděla podstatně lépe, bez nutnosti stahování zádového panelu vertikálně či v sedu a s jejími tehdejšími 9 kily se mi (nepřekvapivě) nosilo podstatně lépe než s aktuálními 13 a chlup. Byť má tato konkrétní Andala extra polstrování a svého času jsem ji považovala za superpohodlnou, srovnání s Mirkine a Zumbuccou mě usadilo na zem – nejni to nič moč, mám-li být upřímná.

Velikost zádového panelu jsem naměrila takto: 16-46 cm v sedu X 43-52 cm vertikálně, z čehož kapsa tvoří komfortních 16 cm (Emilce už byla v jejích 3 a čtvrt Andala v sedu tak tak, možná až spíš malá, za což může částečně i střih tohoto nosítka, viz níže). 

Nicméně, povšimněte si dosti specifického tvaru zádového panelu do “přesýpacích hodin”, což je sice fajn v horní části, že tam nic nepřebývá a nošenci se dobře vystrkují ven ručičky, ale to rozšíření v nejdolnější části je dle mého názoru zbytečné a navíc to i standardně dlouhým, částečně tvarovaným ramenním popruhům (33 cm dlouhé polstrování s příjemnou šířkou 9 cm) přidává na “relativní” délce, tzn. celkové zkrácení nemůže být takové jako např. na Zumbucce, která má ono polstrování o dost delší. To je u Andaly často vytýkaný aspekt, tedy “nedostatečná možnost zkrácení ramenních popruhů, kvůli čemuž se nedá nošenec napolohovat příliš vysoko”, ale jak sami vidíte, není to samotnými popruhy, ale (řekla bych) lehce nešťastným střihem zádového panelu. Co do tloušťky polstrování je Andala srovnatelná s Mirkine, ale podobně jako u Zumbuccy je výplň na pohmat podstatně poddajnější, což je pravděpodobně jeden z důvodů, proč mi Andala připadala méně pohodlná než Mirkine. Ostatně na fotkách sami vidíte, jak se pod tahem hrudní spony výplň deformuje, což mě (nenosíc v létě na kabátu) dosti obtěžovalo a tlačilo. Nešťastná orientace horní spony na popruzích směrem dozadu mi na celkovém dojmu také příliš nepřidala, stejně tak “klasicky” narovno umístěná dolní spona, která způsobuje přetáčení dolní části popruhu.

Kapucka je u Andaly napevno – proč ne (viz výše) a podobně jako u Zumbuccy mi u ní vyhovují šátkové šňůrky zjednodušující manipulaci při nasazování při nošení na zádech. 

K mému překvapení pak Andala tvoří jeden z nejskladnějších ranečků – rozměry 14×22 cm jsou již vskutku kapesní! 

Na to, jak je onbu od Andaly obecně chválené, to za mě byl (opět) trochu propadák… Ne že by bylo špatné; těm zástupům nadšených uživatelů ráda věřím, že jsou s ním spokojení, ale prostě ve srovnání s jinými to opravdu není zrovna to, co bych si osobně vybrala. 

Ve srovnávací recenzi si dovolím pokračovat ZDE, protože toto množství textu a fotek už mi web-editor odmítá žrát. 😉 V další části se dočtete o onbuhimu Indajani, Lesia, PePe Porter, onbu od Hany Chvojkové a Maggion.