Pro tentokrát si dovolím jeden příspěvek mimo nošení – mám velmi hlubokou vnitřní potřebu svůj názor veřejně prezentovat a v tomto rozsahu a dosahu mi to pravděpodobně neumožní žádná jiná platforma než vlastní blog. Koho se dotknu, ať již vybočením od tématu blogu, či samotným obsahem příspěvku, tímto se mu omlouvám – ale ne moc hluboce, protože si za následujícími slovy stojím a budu stát.

Kojení je normální. Kojení dítěte staršího než „doporučených“ 6 měsíců je normální. Kojení batolete je normální. Kojení na veřejnosti je normální. A co nesmím zapomenout zmínit – propagace kojení je normální; co normální? Je nutná. Vlastně vůbec netuším, jak se to stalo, že toto musím psát a jakkoliv obhajovat. Ale ano, musím – očividně, v dnešní politicky hyperkorektní době.

On totiž právě probíhá Světový týden kojení pod záštitou WHO a UNICEF (World Breastfeeding Week, nebo také WBW), jako ostatně každý první srpnový týden již téměř 30 let. Nebudu tady vyjmenovávat benefity kojení, vypočítávat, jak málo dětí je kojeno do jakého věku dle doporučení WHO (ale přece jen vás alespoň jednoho čísla neušetřím – celosvětově je výhradě do „doporučených“ 6 měsíců kojeno pouhých 41 % dětí), nebudu se rozepisovat o tom, jak skvělé a prospěšné je složení mateřského mléka, jak kojení posiluje zdravou vazbu mezi matkou a dítětem atd. Budu se věnovat úplně něčemu jinému – a to tomu, jak pohled na kojení (nejen ten názorový, ale i pohled fyzický) rozděluje naši naoko vyspělou a tolerantní společnost.

V posledních 3 letech v tomto období, při příležitosti WBW, spokojeně a celkem nevzrušeně sleduju, jak se na zdech různých maminkovských skupin na Facebooku množí příspěvky na téma kojení – kojení oslavující a propagující; láskyplné fotky s miminky i většími dětmi, různé „příběhy“ o tom, jak si některé maminky musely kojení „vybojovat“ a tak dále. Prostě něco, co mi vždycky přišlo krásné a přirozené; dodávající pocit, že „svět je v pořádku“. Jenže letos pravděpodobně už takový svět není a musím říct, že určité diskuze, k nimž jsem se (bohužel z první ruky) nachomýtla, spíše napovídají, že se obrací v onu pověstnou, ehm, zadel.

Jsou lidé, kterým vadí kojení na veřejnosti. Whatever, pokud nemají hlavu ve fixačním límci, snad ji dokážou odvrátit. Jsou lidé, kterým se nelíbí kojení dítěte staršího, dejme tomu, 1 roku (prostě už to není miminečko a pro prso si dokáže dojít samo). Whatever, platí má slova o nepřítomnosti fixačního límce u většinové společnosti. Ale, jak jsem nedávno měla možnost zjistit, jsou lidé, kterým vadí PROPAGACE kojení. Tak například, pod svou (naštěstí jen sdílenou) kojicí fotkou na Instagramu jsem se od !kojící! matky dozvěděla, že „adorace kojení“ je přehnaná, že matky kojící na veřejnosti děti, které by už dávno radši měly jíst řízky než dumlat kozu, jsou nechutné a že močení na veřejnosti je asi tak na stejné úrovni. A že jsou matky, které „z různých důvodů kojit nemohly“ a že kvůli podobným akcím jako WBW tyto ženy propadají beznaději a depresím, že nejsou dostatečně dobrými matkami, když své dítě nekojí/nekojily. Ano, jistě, i mě samotnou by velmi mrzelo, kdybych Emilku nedokázala kojit – nicméně tato dáma mi otevřela oči. Opravdu už žijeme v natolik hyperkorektní zemi a době, že bychom měli omezovat – co omezovat? – že bychom se měli STYDĚT za propagaci zdravé a přirozené věci, jenom abychom náhodou někoho nerozesmutnili?

Ach ano, dotčených jistě není málo. Ale zkuste se na to podívat z trochu jiného než hormonálně-mateřského pohledu. Tak například, kdyby místo WBW probíhal „Světový týden pohybu na čerstvém vzduchu“ – tedy akce propagující příjemnou, přirozenou a nanejvýš zdravou aktivitu, a začali by se ozývat lidé, že jsou z tohoto týdne smutní, protože „z různých důvodů“ na procházku na čerstvý vzduch jít nemůžou. Taky vám ta představa připadá naprosto absurdní?

Nenechte se mýlit, do důsledného dodržování doktríny Mamily mám daleko; rozhodně nejsem jedna z těch, co šly na truc kojit do banky, a dudlík či láhev považují bezmála za dílo ďáblovo (a to prosím mé dítě nikdy dudlík nemělo a láhev sveřepě odmítalo!). Emilku jsem ve 2,5 letech odstavila „násilně“, i když jsem prapůvodně hrozně moc chtěla kojit do samoodstavu – přiznám se, že se mi, pod tlakem dokonalých kojících supermatek, o tomto až tak lehce nepíše. Kojení jsem už ke konci nezvládala ani fyzicky, ani psychicky, a jen z respektu ke své dcerce se o tom nechci rozepisovat více. Nicméně duševní i tělesné vyčerpání si vyžádalo jeho rázné ukončení – a nakonec to, světe, div se, hodnotím jako to nejlepší rozhodnutí, co jsem pro náš vzájemný vztah v danou dobu mohla udělat! Jednoduše platí rovnice „spokojená matka = spokojené dítě“ a za X prostě „vyždímaná, nešťastná a unavená, ale zuby nehty laktaci udržující matka“ dosaditelná není. Druhý extrém, tedy „samoodstav je jediná správná možnost a jakkoliv se rozhodneš jinak, dělá to z tebe špatnou matku“, je mi proti srsti úplně stejně jako protipól „kojit budu do 6 měsíců a pak už to dítěti stejně nic nedává“.

Zpět k WBW a tomu, že je očividně trnem v oku těm, kteří se obávají, aby se jeho propagací některým citlivějším jedincům náhodou nestouplo na bebínko. Mottem letošního WBW je „Kojením ke zdravější planetě“ a jeho message pro rok 2020 je celosvětová podpora vzdělávání zdravotníků a dalších odborníků v laktačním poradenství a zvýšení jeho dostupnosti a povědomí o něm! Jinými slovy, jasným cílem WBW a celé jeho propagace je to, aby těch matek, které „z různých důvodů“ nemůžou nebo nedokážou své dítě kojit, bylo minimum!

Hyperkorektnost prosím stranou – vy posmutnělé nekojící, neberte nám, kojícím matkám, Světový týden kojení! Připojte se k jeho oslavám a jeho propagaci, aby podobně posmutnělých bylo co nejméně! Děkuji převelmi.