Čtvrtý trimestr. Znáte? Taky ho právě prožíváte? Nebo už ho (taky) máte za sebou? Já ho právě prožívám, či spíše přežívám už podruhé.

“Čtvrtý trimestr” je pojem, který poprvé použil americký pediatr Harvey Karp ve své knize Nejšťastnější miminko v okolí. Pokud jste to nikdy neslyšeli, možná se v tom najdete – miminko usedavě pláče, kroutí se, nejde ho ničím utišit; nejčastěji tyto epizody pláče přicházejí pravidelně ve stejnou večerní hodinu. Velmi často je toto nazýváno “novorozenecká” či “kojenecká kolika”, ale v absolutní většině případů se ve skutečnosti o pověstné “prdíky” vůbec nejedná. Doktor Karp to ve své knize velmi pěkně vysvětluje – musím říct, že to pro mě, prvomatku se řvoucím uzlíčkem neštěstí v náručí, znamenalo prozření přímo biblického charakteru! Na Emilku to sedělo do puntíku! Bez závislosti na tom, co jsem ten který den jedla, kolik a jaká probiotika jsem jí dala, jestli jsem dávala nebo nedávala Espumisan, Vigantol nebo kapky rosy sbírané vílami za úplňku; Emilka prostě každý večer bez výjimky prořvala, jako hodinky, od 19:00 do 21:00. A vzhledem k tomu, že vesele prděla celý den a zcela fyziologicky vyhlížející kakanec byl prakticky v každé plíně, mohla jsem ve spojení se železnou pravidelností naší večerní “Hodiny Sirael” prdíky coby její příčinu vyloučit.

Ve zkratce, čtvrtý trimestr, tedy první tři měsíce života po narození, je totiž období adaptace miminka na venkovní svět – který je plný nových vjemů a neznámých věcí, co přeplňují a přetěžují nezralý centrální nervový systém kojence. Abych vám to přiblížila, taky máte někdy pocit, že jste unavení až k pláči? Tak toto přesně prožívá plačící miminko každý večer a musí tak říkajíc “upustit ventilek”. Většinou se to samo srovná právě kolem těch 3 měsíců věku, proto tedy “čtvrtý trimestr” – u některých miminek to přejde dříve, u některých později (u Emilky dokonce až téměř v jejím půl roce; ano, mám nervy a záda ze železa…).

Kromě tohoto vysvětlení Dr. Karp zároveň navrhuje i pomoc, jak tyto stavy zvládat, a je to vlastně velmi prosté – vytvořit miminku podmínky, jaké zná z dělohy. Zde se s Karpem v jednom bodě názorově rozcházíme, protože mimo jiné k simulaci těsného prostředí v matčině děloze doporučuje zavinování. My místo toho máme šátek, ale mnoho maminek určitě potvrdí, že pevné zavinování jejich miminko pomáhá zklidnit dosti spolehlivě – o zavinování coby separační technice a vlivu na vývoj kyčelního kloubu teď ale polemizovat nechci. Další v knize doporučené body zahrnují houpání – tak, jako se houpala maminka při chůzi v těhotenství (u nás gymbalón v permanenci) a vcelku přirozeně a nepřekvapivě kojení (splněno na 300 %). Tak co nám tedy s Emilkou chybělo do rovnice? Bílý šum (tedy šumění krve, co miminko poslouchalo v děloze). Na Emilku opravdu fungoval jako spolehlivý vypínač (samozřejmě s rozumem, nesmí se pouštět příliš nahlas a určitě se nemělo miminku šumět permanentně).

Zní to hrozně jednoduše, že? Ale není… Je to nesmírně fyzicky a především psychicky vyčerpávající – každý večer očekáváte s vědomím, že budete hopsat do odpadnutí a vyšumíte si mozek z hlavy, přičemž můžete očekávat (spíše než stoprocentní) tak nějak “plus mínus” účinnost. Jediné světlo na konci tunelu je vědomí, že to jednoho krásného dne přejde…

A pak přijde druhé miminko a scénář se opakuje. Je-li doma tatínek, tak jedete automaticky podle navyklého scénáře; sice to není nic příjemného, ale říkáte si – když jsme to přežili poprvé, přežijem to i teď. Ale co když budou večery, kdy tatínek nebude k dispozici a vy budete muset zvládnout jak plačícího drobka, tak odrostlého prvorozence, který vás také potřebuje a vyžaduje vaši pozornost? Toto je bez debat jeden z nejtěžších úkolů, které si pro mě mateřství připravilo… Emilku nelze udržovat při bdělosti třeba až do 10 do spontánního odpadnutí, zvláště když jde další den do školky, a Maruška taky nikde nemá knoflík s nápisem “volume”… připravíte večeři, okoupete, zuby vyčistíte, pyžamko oblečete; to jde všechno zvládnout se zatnutými zuby i s ječící sirénou v šátku, ale kde vzít těch pár klidných a tichých chvil, aby tříleťanda upadla do limbu…? Ten tělocvik, co předvádím na posteli, držíc Emilku za ruku, bych vám nepřála vidět! Vzteklé houpání spolu se šumící appkou na mobilu částečně zabírá, ale Emilka se chce tulit; ne, Emilko, promiň, nejde to, Maruška pláče; Emilka si chce číst knížku; ne, beruško, přečteme si ji zítra, slibuju, teď to nejde, protože musím houpat Marušku; Emilka ke mně vztahuje ručičky a fňuká… promiň, miláčku, přitulíme se, až Maruška usne…

Maruška ještě nikdy neusnula dříve než Emilka. Každý takovýto večer odcházím od ní z pokoje s pocitem totálního selhání (a se stále stejně nespokojeným kojencem). Aktuálně prožíváme to nejvýživnější období, kdy večerní pláč přichází pravidelně bez závislosti na čemkoliv, co jsme ten den podnikali, kolik přes den Maruška spala nebo nespala, co jsem jedla, pila nebo dýchala, bez závislosti na fázi Měsíce, postavení Slunce a planet, síle větru, stavu ozonové vrstvy či výšce spodní vody. Prostě pláče, v polospánku to s přímo smrtelnou únavou v očích tlačí až z paty, až je pro mě skoro nepochopitelné, kde na to v tom droboučkém tělíčku bere sílu… a mně nezbývá nic jiného, než tu na to být s ní, hladit ji, objímat ji a doufat, že za chvíli už to houpání, hlazení, šuškání, zpívání, zaříkávání a kropení svěcenou vodou zabere. Někdy ta chvíle trvá pár minut, někdy přes hodinu.

Tyto řádky píšu ve stavu ultimátního zoufalství, zatímco mi Maruška pláče v šátku s mikropauzami skoro půl druhé hodiny. Mám chuť ji odhodit, protože všechno, co dělám, očividně stejně nemá cenu (viděno optikou mého manžela – a pravděpodobně i optikou většiny sebeempatičnějších mužů) a jít se zavřít někam do temné a nejlépe zvukotěsné místnosti… Ale neudělám to, protože přece ženská vydrží víc než člověk a matka dvojnásob. Protože jsem si jistá, že to není k ničemu a ten můj malinký uzlíček to cítí, že na to své neštěstí není sám. Protože vím, že se jednoho dne vyčasí, mraky se rozhrnou a bude sluníčkově. Jestli to bude zítra, za týden nebo za půl roku, to je jedno, stejně tu budu každý večer sedět, houpat a objímat ji, i kdybych to měla dělat celou noc.

Kdo má klidné a “hodné” miminko, tomu gratuluju (“hodné” v úvozovkách, protože kojenec přece nemůže už z podstaty své nevinnosti být “zlobivý”, prostě za ten pláč nemůže – jak by taky mohl?). Kdo to má podobně – vydržte! Přejde to! Vím, je to chabá útěcha. Mně ale s Emilkou hrozně moc pomohlo pochopit tyto její stavy, že se to děje nezávisle na tom, co dělám nebo nedělám; přestala jsem se obviňovat a vystoupila z nekonečného ubíjejícího kolotoče hledání příčiny. A jestli tento článek pomůže byť jedné podobně zoufalé mamince, budu spokojená. 🙂